Klausova výjimka konkrétně vyjímá Českou republiku z Listiny základních práv EU. Pro pochopení nebezpečnosti a záludnosti tohoto dokumentu dovolte, abych z něj uvedl několik článků. Z nich bude jasné, před jakou zrůdností jsme to vlastně byli Klausem zachráněni.

Tak namátkou hned druhý článek říká: Každý má právo na život. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti ani popraven.

To je věru odporné. Právo na život? Nepopravovat? No fuj.

Článek tři pro změnu obsahuje ohavnosti jako je: zákaz eugenických praktik, zejména těch, jejichž cílem je výběr lidských jedinců, nebo zákaz využívat lidské tělo a jeho části jako takové jako zdroj finančního prospěchu.

Chápu, že je Klaus proti. Tady by teprve neviditelná ruka trhu dostala reálné obrysy. Čtvrtý článek pro změnu omezuje veškeré mučitele, kterým zakazuje živnost a i pátý článek je vyloženě proti volnému trhu. Zakazuje totiž otroctví a nucené práce.

Dalších několik ohavností stačí vzít jen ve zkratce. Jejich zrůdnost vynikne i tak. Právo na svobodu a bezpečnost, Respektování soukromého a rodinného života, Ochrana osobních údajů, Právo uzavřít manželství a právo založit rodinu, Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, Svoboda projevu a informací, Svoboda shromažďování a sdružování, Svoboda umění a věd, Právo na vzdělání, Právo svobodné volby povolání a právo pracovat, Svoboda podnikání, Právo na vlastnictví, Právo na azyl, Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání.

Václav Klaus nás svou výjimkou ale zachránil i od dalších komplikací života. Nemusíme se už trápit rovností mužů a žen, trápit nás nemusí ani zákaz dětské práce, jen ať si parchanti pořádně máknou.

Díky výjimce jsme se zbavili i některých vyloženě obtěžujících práv. Tak například každý občan EU má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Má také právo, aby mu Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států nahradila škodu způsobenou jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. Nás tato práva již trápit nemusí.

Zbavili jsme se také práva na evropského ochránce práv, práv na volný pohyb a pobyt, diplomatické a konzulární ochrany, nebo práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces.

Ano, Václav Klaus nás opravdu zachránil před řadou práv. Práv, ke kterým by nás jinak ta ošklivá EU nutila. Opravdu můžeme být vděční.

A teď ještě taková drobnost. Zbaví nás už někdo toho stupidního senilního dědka prosím.

Odkazy:  Celé znění Listiny základních práv Evropské unie najdete na adrese http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007X1214/htm/C2007303CS.01000101.htm

První zastávka v Budapešti a koala versus kombajn
Jak nemám rád letadla typu ATR, tak se s nimi setkávám často. Není to ani tak o tom že by mi nějak vadila malá letadla, ale spíš o pocitu dobře promíchaného koktejlu, který u mě přetrvává ještě několik hodin po letu. Pro neznalé, ATR je turbovrtulové letadlo používané mnoha leteckými společnostmi na krátké trasy. Jeho předností je neustálý třas a úchvatný hluk. Obojí začne po nastartování motorů a s nesníženou intenzitou provází pasažéry po celou cestu. Několikrát jsem dokonce viděl, jak cestující samovolně vibrovali ještě několik minut po opuštění letadla a to tak silně, že nebyli schopni trefit se do dveří autobusu.

Než jsme dovibrovali na Budapešťské letiště a než se nám autobusem podařilo dovibrovat k terminálu, zbývalo do odletu linky do Athén necelých deset minut. Protože jsem s Budapešťským letištěm ještě neměl tu čest, byl jsem poměrně zvědavý, jak dlouho budu hledat příslušný gate. Pobíhání po pojízdných chodnících totiž nepatří mezi mé oblíbené sporty a naskakování do rolujícího letadla by mi asi neprošlo. Nicméně po prvním rozhlédnutí jsem pochopil, že tyto obavy byly naprosto zbytečné. Budapešťský terminál je natolik kapesní, že jsem při vyhýbání se davu málem nastoupil do letadla směr Paříž a po omluvě a dalším úkroku stranou do letadla směr Berlín. Můj gate byl dva kroky rovně a dva doleva.

Linka do Athén disponovala už o něco vzrostlejším letounem a tak jsem po dvouhodinovém letu a dosednutí v Aténách vibroval už jen velmi slabě. Slabě ovšem vibrovala i zavazadla a tak jsme se spolucestujícími dostali ještě dvacet minut na vzájemné loučení, objímání a vyhlížení kufrů. Už u onoho kufrového dopravníku se ale projevila řecká povaha nic neřešit, pokud to není nezbytně nutné. Konstrukce dopravníku totiž krom jiného obsahovala hned na začátku poměrně záludnou, pravotočivou zatáčku. Bůh ví, proč ji tam konstruktéři dali, ale výsledkem bylo, že se v ní hned třetí zavazadlo úspěšně zapasovalo a za ním jedoucí zavazadla začala okamžitě tvořit barikádní útvar. Příslušným zaměstnancům, nebo statnějším spolucestujícím to bylo dokonale jedno a všichni z povzdálí zvědavě pozorovali, co se bude dít. Pouze jakási křehká orientálka, jejíž bylo zapasované zavazadlo, se k pásu vrhla a zoufale se je snažila vyprostit. Její boj připomínal zápas ve volném stylu mezi koalou a kombajnem. Protože kombajn začínal vítězit, nakonec jsem přiskočil a pomohl kufr vyprostit. Tím mi ovšem připadla funkce technické podpory a tak jsem postupně uvolnil ještě další tři kufry.

Taxikáři, hotely, hafani
Po přepadení zuřivým taxikářem, který se mě snažil přesvědčit, že cesta do centra za 90 euro je dobrá cena, se mi podařilo doklopýtat k metru a dopravit se do centra. Jo vida já se vlastně ještě nezmínil, proč vlastně Atény. Inu to bylo tak. Před několika lety jsem přišel na konci léta s nápadem, že by bylo fajn někam na pár dní vyrazit. Nápad jsem předložil člověku mě blízkému od narození, tedy mé drahé matičce a nakonec se z toho stala tradice. Každý konec léta tak společně vyrážíme do některého ze států, či měst, popíjíme po barech a pokecáme o věcech, na které není přes rok čas. Vím, že pro většinu lidí je představa, že by chodili po barech s vlastní mámou něco nepředstavitelného, ale to je jejich věc.

Vždy když pro takový výlet hledám hotel, zásadně se vyhýbám velkým obludáriím. Dávám přednost menším hotýlkům, ideálně v historickém centru, které slibují blízkost stravovacích a napájecích zařízení. Takový byl i athénský hotel.

První dva dny byly ve znamení oblézání místních pamětihodností. Nakonec, pokud už je člověk v Athénách tak by si ani jen těžko nechal ujít tu velkou věc na kopci, nebo zbytky jiných věcí pod kopcem. Musím ovšem přiznat, že tolik vychvalovaná čtvrť Plaka, kterou někteří odvážlivci přirovnávají v Malé straně, mne nijak zvlášť neuchvátila. Prošel jsem jí několikrát, prošel jsem i uličky mimo turistické trasy, kde nabízejí prodavači cokoli od oliv po boty, ale nějak na mě nezapůsobila. Jistě, i Plaka má pěkná zákoutí a oproti zbytku Athén je rozhodně krásná, ale v řadě měst jsem viděl podobné čtvrti a většina z nich měla kouzlo o poznání větší.

Ještě než se posunu ve vyprávění dál, tak snad jen několik postřehů.

Zaprvé: Stejně jako se Řím dá označit za město koček, nebo Benátky za město holubů, tak Athény jsou městem povalujících se psů. Na válející se hafany narazíte naprosto všude. Leží většinou rozplácnutí na chodníku a naprosto ignorují co se kolem nich děje. Sem tam je popadne záchvat štěkání, nebo sexu, ale ten bývá pouze chvilkový a po něm opět upadají do naprosté letargie.

Zadruhé: Nikdy, ale opravdu nikdy nedělejte tu blbost, abyste ochutnávali plané olivy. Je to neuvěřitelný humus. Vím to dobře, zkusil jsem to dvakrát.

Zatřetí: To že většina domů vypadá, že spadne, neznamená, že opravdu spadnou. Už tak stojí pár set let a i když je to s podivem, tak patrně ještě pár set let ve stejném stavu vydrží.

Začtvrté: Po řeckých číšnících nechtějte žádnou velkou aktivitu. V klidu seďte, za hodinku, maximálně za dvě někdo možná přijde.

Můj vstup do kláštera a prokleté spermie
Protože potulování po centru řecké metropole chtělo pauzu a protože Řecko nabízí i jiné krásy, rozhodli jsme se vypůjčit samohyb a vyrazit na den pár kiláků za město. Normální turisté by asi vyrazili za některou z blízkých památek, nebo na nějakou tu pláž, jenže mě těžko lze označit za normálního a tak jsem si vzal do hlavy, že chci vidět horské kláštery Meteora. Tyto úchvatné stavby, kterých je několik desítek, totiž stojí na vysokých skalách a byly v minulosti přístupné pouze pro horské kozy, nebo pro mnichy, kteří se nechali vytáhnout nahoru v síti, či v kleci. Většina klášterů už je sice dnes opuštěná, ale v několika z nich stále zůstávají řeholníci a dokonce tolerují i nějaké ty turisty. Vůči Athénám ale mají kláštery jednu malou, čtyřsetkilometrovou nevýhodu.

Když jsme s naším plánem seznámili recepčního, který objednával auto a posléze i chlapíka z půjčovny, oba se svorně chytali za hlavu. Meteora tam a zpátky za jeden den? To přeci nejde.

Pochopitelně že to šlo. Stačilo jen vstát v brzkou ranní hodinu a vyrazit. Z počátku jsem sice měl cosi jako myšlenku, že budu dodržovat rychlost, jenže pak jsem pochopil, že v Řecku se dopravní předpisy berou přeci jen trochu jinak. Jakýkoli předpis je návrhem a jakákoli značka doporučením. Pokud už dopraváci opravdu nechtějí abyste někde předjížděli potom pruhy oddělí fyzickou zábranou. V Meteoře jsme tak byli za necelé čtyři hodinky.

Mimochodem, řecký venkov, to je kapitola sama pro sebe. Buď totiž jedete nudnou rovinou, a když říkám rovinou, tak myslím naprostou a dokonalou placku, nebo jedete horami, ale nic mezi tím. Žádná příprava na to že za chvíli budou hory, nebo že skončí. Prostě v jednu chvíli jedete po rovině a najednou hups a jsou tu hory jako celé stádo krav.

Zatím co v horách narazíte tak maximálně na neuvěřitelně humpolácky postavenou silnici, hele tady je kopec, tak ho polovinu odhrabeme a prskneme tam silnici, tak rovina je pro změnu zemědělská. Ovšem zemědělská znamená, že pole jsou pouze tam, kde nikdo zrovna nechtěl postavit barák. A nakonec ony baráky. I ty mají svá neuvěřitelná specifika, za která ovšem mohou řečtí zákonodárci. Ti totiž kdysi přijali zákon, který daňově zvýhodňuje nedostavěné stavby a chytří řekové toho využili. Většina staveb se tak tváří jako staveniště. Můžete se setkat s luxusním autosalónem, který má rádoby rozestavěné první patro, s rodinnými domy, kterým ze střechy trčí kusy železa, nebo s domy, které mají postavenou pouze polovinu prvního patra. Je to úchvatný pohled.

Ještě úchvatnější pohled se naskytl při příjezdu ke klášterům. To už jsme byli osvěženi snídaní a já právě přemýšlel, jak sakra najdeme dotyčné kláštery, když se před námi objevil pohled na nádherné skály, na kterých, jako orlí hnízda, stojí kláštery. Pochopitelně že nevidíte všechny najednou. Nejdřív si všimnete jednoho a pak najednou zjistíte, že k támhle té skále je přilepen druhý a támhle třetí a čtvrtý a najednou zjistíte, že jste okláštěrováni že všech stran.

Meteora byla také prvním místem, kde jsme potkali nějaké čechy. Ne, že bych po tom nějak zvlášť toužil, většinou se zásadně vyhýbám místům, kde se hromadí čeští turisté, ale v tomto případě to bylo nad míru poučné. Oznámení „Tak si udělejte ještě poslední dvě fotečky a musíme jít,“ mi totiž jasně připomnělo, proč zásadně nejezdím na organizované zájezdy.

Paradoxně to co je na těchto klášterech  nejzajímavější je zároveň i nejhorší. Z auta vystoupíte jako poměrně civilizovaná bytost a když konečně vstoupíte na půdu kláštera, je z vás funící, zpocená troska. Ke klášterům sice už dnes vedou silnice, jenže „pár“ schodů přeci jen zbývá a vy si tak máte možnost užít spolufunění s ostatními návštěvníky. Většina turistů je tímto výkonem dokonce tak zblblá, že jsou v samotném klášteře ochotni obdivovat naprosto cokoli. Byl jsem tak svědkem, kdy asi deset turistů, různých národností, slintalo nad přítomností kočky. Kdyby tam byl pes, asi by se uslintali k smrti.

Odpoledne turistů přibylo, my jsme po prohlídce dvou klášterů cítili, že už bylo památek právě tak akorát dost a je čas na hospodu. Musím ovšem přiznat, že bych se ještě někdy do Meteory rád vypravil. Ani tak ne kvůli těm klášterům, které jsou obleženy turisty, ale kvůli těm opuštěným. Bylo by zajímavé k nim vyšplhat a prohlédnout si i ty části, kam se turista nemá šanci dostat. Jo, a ty poznámky o mě a o šplhání si laskavě nechte.

Cesta zpátky byla ještě o něco rychlejší než cesta tam a nebýt zácpy v Athénách byl bych to zvládl pod tři a půl hodiny. Zácpa ovšem nebylo to jediné, co zkomplikovalo cestu k hotelu. Vypůjčená navigace totiž zásadně odmítala zobrazovat trasu a ukazovala pouze odbočky. Navíc její rozlišovací schopnost mezi sjezdem, odbočením z pruhu do pruhu a pravoúhlou zatáčkou byla minimální, takže jsem jen mohl odhadovat kam, že bychom to měli odbočit. Nicméně nakonec se nám hotel podařilo najít celkem rychle. Menší problém byl ale s parkováním. Náš hotel byl totiž v uličce dimenzované na jedno projíždějící auto a dva chodce přitisknuté ke stěně domu, takže zaparkovat se dalo až z několika rohy. Matička byla pověřena zavoláním do autopůjčovny, a protože se jí vyloudit hovor z mobilu nějak nedařilo, odklusala provést telefonát z recepce. Po chvilce mi zavolala, že prý si pro auto jedou, budou tam, coby olivou dohodil a mám tedy přijet k hotelu. Odhodil jsem tedy telefon na sedačku spolujezdce a vydal se jednosměrkami zpět k hotelu. Kdybych byl řek, tak se na nějaké jednosměrky vykašlu a pojedu přímo, jenže česká autoškola zanechala své stopy a tak jsem se proplétal uličkami, snažil se nezajet žádného turistu a najít cestu k hotelu. Já vlastně zapomněl jednu věc zmínit. Ona úžasná navigace totiž měla ještě jednu vadu. Zarputile tvrdila, že ulička, ve které byl náš hotel, neexistuje a jediné co byla ochotna najít, bylo nejbližší náměstí. Takže při cestě k hotelu jsem se musel spolehnout pouze a jedině na orientační smysl. Když jsem našel kýženou uličku tak už byl zástupce půjčovny na místě. Zkontroloval vůz, zdvořile pokonverzoval, nasedl, my jsme mu zamávali kapesníčky a odjel. Za čtvrt hodiny jsem přišel na to, že můj mobil zůstal ležet na sedačce spolujezdce.

„Je nám opravdu velmi líto, ale auto jsme prohledali třikrát a žádný mobil jsme nenašli,“ to by výsledek už třetího telefonátu, který měl za cíl získat tu zvonící metlu mého života zpátky. Nepodařilo se. Onen milý chlapík patrně nepromeškal příležitost obohatit svůj skrovný příjem jedním HTCčkem a tak mi nezbylo nic jiného, než zablokovat kartu a proklít jeho spermie, nechť jsou nepohyblivé po mnoho generací.

Šupinatky, pistácie a elektřina
Předposlední den pobytu jsme se rozhodli nezahálet na souši, ale vyrazit ne nejbližší příhodný ostrůvek. Rozhodně nepojedeme žádnou velkou lodí, nebo tím superrychlým, uzavřeným čímsi, říkali jsme si. Chce to nějaké malé, sympatické plavidlo. Bohužel, než jsme se nasnídali (ano, pro mě to znamenalo dát si kolem jedenácté kávu, čerstvý džus a cigáro), tak malá sympatická plavidla došla. Respektive nejbližší jelo až ve čtyři odpoledne. Nakonec jsme tedy skončili na tom největším možném trajektu. Posezení na horní palubě a pivko mělo ovšem také něco do sebe.

Ostrov, na který jsme vyrazili, jsem nezvolil náhodou. Nejen že byl nejbližší, ale hlavně na něm rostly hromady mých oblíbených pistácií. Nakonec se ukázalo, že zrovna dokonce probíhá jakýsi pistáciový festival a tak o mé oblíbené oříšky nebyla nouze.

Ostrov ovšem skýtal i další kulinární lákadla, například v podobě ryb. Tedy ne že bych se vrhal do vody a vlastnoručně se snažil nějakou šupinatku ulovit. To už udělali jiní. Stačilo najít vhodnou hospůdku, nejlépe zastrčenou za rybím trhem a objednat si hromadu malých smažených rybiček, další hromadu větších krevet, talíř oliv, nějaké to víno a oběd byl dokonán. Pravda, ani hledání oné občerstvovny nebylo jednoduché. Nejdřív jsem naivně zkusil nadhodit otázku majiteli hospůdky v přístavu a ukázalo se, že on sice vaří všechno možné, ale šupinu nemá ani jednu. Byl ale ochotný a alespoň nám prozradil, kde že vytouženou rybu seženeme.

První rybí hospůdka vypadala lákavě, jenže když jsem vyrazil k volnému stolu, přiřítil se majitel a cosi začal vykládat. Upozornil jsem ho, že bohužel řečtina není mým jazykem, na což zareagoval poněkud rozpačitou angličtinou. Z té se nám nakonec společnými silami podařilo vydolovat sdělení, že za chvíli čeká stočlennou skupinu turistů a proto bohužel nemá jediné volné místo. Naštěstí rybích vývařoven bylo vedle sebe hned několik a tak jsme další volný stůl našli během pěti vteřin.

Přecpáni rybami jsme se ještě chvíli potulovali po ostrově, já radostně zjišťoval na čem, že to ty pistácie rostou a přesvědčoval matičku, že by se měla na důchod na tento ostrov odstěhovat, ideálně aby mi mohla průběžně posílat čerstvé pistácie. Máti ovšem trápilo něco jiného. V moudrém průvodci si přečetla, že dotyčný ostrov proslul nejen oříšky, ale i místní keramikou a rozhodla se onu slovutnou keramiku vyhledat a následně zakoupit. Po hodině, kdy jsme prošli většinu městečka, musela uznat, že keramiku možná někde dělají, možná i na nějakém ostrově, ale rozhodně ne na tomhle. Jediný keramický výrobek jsem si tak paradoxně pořídil já, a to sice popelník s motivem pistácií.

Jak se schylovalo k večeru, byl nejvyšší čas na zastávku v nějakém tom baru. Zodpovědný člověk přeci nastupuje na loď řádně občerstven. Jeden sympatický bar jsme našli téměř okamžitě a zatím co se pomalu stmívalo, já s úžasem pozoroval jak je venkovní terasa osvětlena. Tedy žárovku už jsem pochopitelně v životě viděl a párkrát jsem měl i příležitost se s tímto výdobytkem techniky polaskat, ale co jsem ještě neviděl, byly trčící nezaizolované dráty, svítidla nastavená nechráněnými objímkami dešti lépe než okap a vůbec elektroinstalaci, která přímo žebrala o požár. Zkusil jsem si představit, jak dlouho jim asi v dešti může jít proud a v tu chvíli spadly první kapky. Ono nepršelo ani tak moc, nejdřív spadla jen sem, tam nějaká ta nesmělá kapka, ale po půl hodině už začal být déšť souvislejší. To už jsme naštěstí měli zakoupené lodní lístky a tak jsme si mohli čekání na loď zkrátit pohledem na ostrov, který se po dvou minutách deště ponořil do naprosté tmy. Mimochodem, zpátky jsme jeli tou brutální rychlolodí, protože pomalá plavidla opět došla.

Zpátky v Budapešti aneb do Prahy přes moře
V poslední den pobytu už jen zbývalo najít hospůdku k poslednímu obědu a zvolna absolvovat cestu na letiště. Protože byl pátek a hustota Athénské dopravy připomínala parkoviště, zavrhli jsme myšlenku na taxi a zvolili variantu podzemní dráha. Ta se zdála ideální přesně do momentu, kdy metro zajelo do depa. Pochopitelně že této neočekávané akci předcházela hlášení a nápis na světelné tabuli, jenže hlášení v angličtině zaznělo, až ve chvíli kdy se dveře vagónu pomalu zavíraly a tak jsme společně s dalšími, překvapenými turisty navštívili depo. Naštěstí se ukázalo, že souprava v zápětí obrací a vydává se na cestu zpět do centra, to nám prozradila řidička metra, která si vlídností nezadala s rašplí a tak jsme dostali šanci přehopsat do správného směru.

Jediné co snad ještě snad stojí za zmínku je jakási spolucestující v ATRku z Budapešti do Prahy, ano i zpáteční let byl s přestupem. Dotyčná paní vypadala sice na první pohled jako svéprávná osoba, ale přesto dokázala vyplodit myšlenky, jako zdali nepoletíme přes moře a v jednu chvíli trvala na tom, že zahlédla Ústí nad Orlicí.

Rády bych touto cestou poděkoval STS Chvojkovice- Brod, Českému svazu pěstitelů želv, Spolku přátel Blanenska, Okrašlovacímu spolku v Dolní Úpě s pobočkou v Horní Úpě a svému spolubydlícímu za to, že jsem nemusel úpět nedostatkem mobilních telefonů příliš dlouho. Ony spolky s tím sice neměly vlastně vůbec nic společného, ale už jim dlouho nikdo za nic nepoděkoval.

Poté co jste získali předchozí informace, už vás asi nepřekvapí, že tento týden byl pro mého kolegu týdnem tragickým. Společnost SkyEurope pomalu ale jistě spěje do leteckého nebe a jeho plány na další cestu do Bruselu se tedy pomalu ale jistě začaly rozplývat.  Abych ho tedy alespoň trochu potěšil a zároveň tím ukázal, že vůbec nejsem potvora, která pomlouvá své kamarády na stránkách bloku, uveřejním pro něj následující skladbu, kterou právě SkyEurope používá jako uspávací pro zoufalce volající do callcentra. Tedy on mi právě tenhle kamarád dotyčnou skladbu poslal, ale myslím že tím si tento můj krásný čin nemusíme kazit.

Abych ale nechodil kolem horké kopírky. Nedávno přišel kolegovi na mail jeden oprácožadačský dopis, který jeho pozornost opravdu zaujal. Nebylo to ovšem zaujetí přílišnou kvalifikovaností dotyčné, nebo brisknou inteligencí žadatele, respektive žadatelky. Pravda, práce hostesky, o kterou dotyčná žádala ani jedno ze jmenovaného nevyžaduje, ale pokud chtěla zapůsobit, potom měla poslat raději fotografii. No, nakonec posuďte sami, zdali byste dotyčnou po přečtení následujícího pokusu o životopis přijali.

Dodám ještě že text je v původním znění a jediné co jsem vymazal je název vzdělávacího ústavu a jméno uchazečky.

Dobrý den,

mé prozatím nejvyšší dosažené vzdělání je základní škola. Stále ještě studuji. Navštěvuji Střední Odbornou Školu XY, v níž se nacházím ve 3. ročníku. Z toho vyplývá, že mým maturitním ročníkem je rok 2010.

Mou jedinou dosud praxí je úklid mateřské školy, kam jsem nastoupila roku 2006. Zde jsem pracovala 2 roky a tedy jsem končila rokem 2008. Nakonec jsem byla nucená odejít, protože zaměstnavatelka chtěla osobu na plný úvazek. Poté máme také praxi ve škole. Vypomáhám na poště, takže mám dost velké zkušenosti s prací s lidmi. Pracuji u přepážek a velice dobře vycházím s lidmi ať s kolegy či s klienty. Samozřejmě chodím i na poštovní pochůzku a proto mám dobrou fyzickou kondici.

Již od 1. třídy základní školy se učím anglický jazyk a stále se v tomto jazyce zlepšuji a neustále dál pokračuji ve studiu. Mám velice dobrou slovní zásobu, ale umím zajisté i gramatiku. Na všechno dovolených v cizích zemích jsem se dorozuměla bez problémů. I zde v Praze pokud mě osloví turista s prosbou mu pomohu. Rokem 2006 jsem začala studovat i jazyk francouzský. Nejsem v něm nijak výborná, ale jisté  základy jsem se již naučila. Také o mládí pracuji s PC. Základní věci i lehce pokročilé umím. Internet, hledání v něm, instalace programů, práce v Microsoft Office je pro mě základ dne bez kterého se neobejdu. Osobně si myslím, že jsem velice spolehlivá, nekonfliktní, a vstřícná osoba.

Snad jsem Vás alespoň částečně zaujala. Předem Vám děkuji.

Jenže jak by to vypadalo, kdyby soudruzi nepadli a Československá socialistická republika zůstala posledním komunistickým rájem ve střední Evropě? Lépe než si takovou situaci představovat je přečíst si každodenní starosti a postřehy lidí, kteří v podobném režimu stále ještě žijí. Nedemokratické země sice nemusíme hledat daleko, nakonec jen demokracie v Rusku byla vždy spíš teorií než praxí a řada postsovětských zemí je na tom podobně, jenže ve většině z nich se alespoň sem nějaký ten závan svobodnějšího myšlení objeví, respektive je tolerován, a dokonce i nějaká ta nezávislá média mohou fungovat. Stále ovšem existují země, kde si lze o jakékoli formě nezávislých médií, projevování svobodných názorů, nebo dokonce vycestování za hranice nechat tak maximálně zdát.

Jistě, jako první asi každému z nás vyskočí z paměti slova Severní Korea, jenže to je extrémní případ. Pokud vám naopak vyskočilo slovo Kuba tak jsme se myšlenkově sešli. Právě Kuba by mohla sloužit jako model pro představu, jak by to vypadalo u nás kdyby…

Naštěstí pro Kubu, ale vlastně i pro nás, se na „ostrově svobody“ v posledních letech objevila celá řada lidí, kteří nejen že nejsou spokojeni s tropickým, socialistickým rájem, ale chtějí o sobě dát vědět. Na Kubě sice není přístup k internetu nic snadného, jenže tito lidé se rozhodli že budou informovat atak díky jejich statečnosti a statečnosti všech, kteří jim pomáhají, začala vznikat řada kubánských, svobodných stránek a blogů.

Většina z nás sice španělštinu buď neovládá vůbec, nebo jen na velmi špatné úrovni, ale některé z těchto blogů opět jiní nadšenci překládání do řady jiných jazyků mezi kterými nechybí ani čeština. Pokud tedy taky cítíte že se vám horší paměť, nebo takové lidi máte kolem sebe, pokud máte pocit že před těmi téměř dvaceti lety byla ČSSR rájem na zemi, nebo se mu blížila, neváhejte a přečtěte si třeba blog Yoani Sánchez nazvaný Generation Y, který je umístěn na serveru desdecuba.com.

Právě Yoani Sánchez má nejen dal popisovat každodenní život, ale zároveň, tedy alespoň ve mně, vyvolává velkou dávku obdivu a úcty. Dokázal bych být tak odvážný jako ona? Vážím si svobody, kterou mám? Smekám před Vámi Yoani Sánchez.

Blog Generaion Y najdete ZDE (český překlad) a ZDE (španělský originál)

Server desdecuba.com a tedy řadu dalších zajímavých kubánských blogerů potom ZDE.

Problémy ovšem nečekají pouze diváky Óčka, kteří si na obyčejném set-top-boxu po prvním srpnu svou oblíbenou stanici nenaladí, ale i provozovalete multiplexu. V síti CDG zůstanou pouze Z1, Public TV a TV Noe, přičemž TV Noe už před čase naznačila, že zatím sice finanční prostředky má, ale jen bůh ví jak dlouho jí vystaží a TV Public se s nedostatkem finančních prostředků potýká dlohodobě. Czech Digital Group by se tak mohlo snadno sstát, že do konce roku bude jejím prostřednictvím vysílat pouze jedna televize a to by pro tohoto operátora mohlo být posledním hřebíčkem do digitální rakve.

V neposlední řadě je následující video malým vzpomínkovým dárkem pro kolegu Juraje. Nedávno jsme totiž vzpomínali na následující politický song a nedařilo se nám ho nikde najít. Ovšem po čase se objeví na netu všechno. I tato lahůdka. Takže, takhle to začíná…

…a takhle to končí:

Už téměř rok bydlím v úchvatné části Prahy zvané Holešovice. Z mnoha hledisek si vlastně není na co stěžovat. Třeba takové restaurační hledisko, nákupně-cigaretové hledisko, nebo nonstop-pajzlovské hledisko, ta všechna jsou naprosto v pohodě. Je tu ale bohužel ještě hledisko parkovací a s tím už je to horší. I holešovičtí radní se totiž přiklonili k neskonalé blbosti s názvem parkovací zóny, a protože nemám v této městské části trvalé bydliště, tak jsem jakýmsi občanem druhé kategorie.

Naštěstí i v Holešovicích se najdou místa, kde může obyvatel druhé kategorie zaparkovat, aniž by byl limitován parkovacími automaty. Jsou to sice taková neoficiální parkoviště na hranici vyhlášky, ale jsou.

Jedno takové místo jsem si našel poblíž holešovických mrakodrapů. No, k mrakům sice mají daleko, ale jsou to zkrátka nejvyšší budovy v okolí s klasickými znaky makodapovitosti. Kolem těchto budov jsou upravené cestičky, lavičky, reflektorky a trávníčky. Právě trávníčky jsou ale kamínkem úrazíčku. Pardon, už jsem se do těch zdrobnělinek nějak moc zamotinkal.

Zkrátka, jednoho dne jsem šel po svém nočním, pracovním šílenství domů. Bylo to v hodinu, které většina lidí už říká ráno, a někteří jedinci dokonce kráčejí do práce. Po nějakých dvaceti hodinách jsem toho měl poměrně dost a v podstatě jsem začínal už klimbat v autě. S jedním okem otevřeným se mi podařilo zaparkovat a vydal jsem se po jedné ze zmíněných cestiček k domovu.

Když jsem ušel několik metrů dostal jsem najednou zásah proudem vody do obličeje. Protože nepršelo, ba dokonce na nebi nebyl ani mráček, trochu mě to překvapilo. Vysvětlení ovšem bylo velmi prosté. Správa onoho úchvatného mrakodrapu totiž nenechává nic náhodě a mezi ono nic patří pochopitelně i správně zavlažený trávník. Každý den brzy ráno tak vyjedou z trávníku ostřikovače a začnou konat.

Od té doby je souboj s ostřikovači mým ranním adrenalinem.  Vyhnout se jim totiž můžu jen procházkou kolem celé budovy a na to jsem ráno přeci jen moc líný. Téměř každý den tak můžete v Holešovicích, hned vedle Libeňského mostu vidět podivnou postavičku, která přeskakuje, uhýbá, nebo podlézá proudy vody. Něco jako kdyby James Bond přibral a chodil cvičit každé ráno do parku podlézání infračervených paprsků.

Jistě, má to svou neotřesitelnou logiku. Nakonec můžeme často pozorovat jak se okolí, ve chvíli kdy z něčího mobilu zazní melodie, rozradostní a všichni si začnou podupávat do rytmu. Proč ale zůstat jen u vyzvánění mobilních telefonů. Veřejnou produkci provozuje bezplatně daleko víc hříšníků.

Tak za prvé tu máme hvízdání a pískání. To je činnost, která má nezřídka i nádech melodie a má natolik pronikavý charakter, že ji lze bez problému považovat za veřejnou produkci.  Jak je tedy možné že všichni ti hvízdálkové a písklouni tuto činnost provozují, aniž by platili autorským organizacím?

Druhým naprosto jasným příkladem je reprodukce hudby v automobilech. Zvlášť teď v letních měsících si řada řidičů nejen pustí muziku, ale ještě k tomu otevře okénko, nezřídka ne jen jedno. Tím se naprosto jasně dopouštějí veřejné hudební produkce. Kdyby si pouštěli pouze kvalitní české rozhlasové stanice, to by se snad ještě dalo odpustit, jenže mnoho jedinců pouští hudbu nekontrolovatelně.

Z předchozích případů, a to jsem zdaleka nevyjmenoval všechny, je jasně vidět kolik mezer ještě v platbách autorským organizacím zbývá. Možná by to vyřešila nějaká paušální daň, kterou bychom preventivně platili všichni. Poplatek, který by nám umožnil dopouštět se hudební produkce, aniž bychom obírali chudé autorské organizace.

Na druhou stranu, naopak autorské organizace by naopak, aby se síly vyrovnaly, mohly platit nám. Není to, až tak dávno kdy se objevila Unie posluchačů – viz www.unieposluchacu.cz. Nakonec zkrátka všichni budeme platit všem a za všechno.  Mimochodem, nemá ono srdce taky docela pěkný rytmus?

1: Proim, vyradte mne z adresare. (to není můj překlep, vše nechávám v původním znění)

A opět, na této zprávě by nebylo nic překvapivého, ovšem to by nesměla strhnout lavinu. Za chvíli přišla druhá zpráva, třetí, čtvrtá a po chvíli měly příchozí maily kadenci….no asi….tatatatatatata…někdy i daleko rychlejší .  Valná většina postižených jako by nepochopila, že když zvolí „odpovědět“ pošlou pouze další mail do celého mailing listu a tak nastal úchvatný kolotoč:

2: Nevim proc dostavam postu urcenou nekomu jinemu?

3: Mam stejnou prosbu.

4: prosim vas, urobte s tym nieco, nech mi nechodia cudzie maily ludi, ktori sa odhlasuju

5: Me prosim take vyradte z adresare..

6: Mámstejný problém!!!!!! Uz na to nemám nervy!

7: Me to baví!!!! :-))))

8: Předpokládám, že když se to pošle na mlistartinreiner, tak se to odešle všem v jeho contactlistu. Vskutku dementní způsob hromadného rozesílání. I nás si tedy prosím vyškrtněte, nechceme být otravováni….

9: Me taky…

10: Chodí nám do haDivadla přání o vyřezení z adresáře. Přeposílám. I HaDivadlo si přeje být vyřazeno z adresáře.

11: Nevím proč dostávám zprávy o tom, že někdo chce být vyřazen z něčího adresáře. Z celkem pochopitelnýchn důvodů o tyto informace nestojím.

12: prosím vyškrtnout, teď, hned.

13: Přesně tak. Píšeme jen sami sobě a u “martinreiner” to nikoho nezajima, ani o tom myslim nic neví… Jedině se ozvat osobně…

14: Doprdele, mailů mi začínají chodit laviny, už mě to fakt začíná srát!

Co to má jako bejt dodleto?!?

15: Jemně, nejemně,VYŘADIT PLEASE !!!

16: Celý měsíc pracovali, aby nás zase otravovali…

VYŘADIT !!!

17: Mě to taky baví. ! Zdravím všechny zúčastněné a zvláště ty, kterým

došlo, že jakákoli zpráva odeslaná jako zpět přijde všem účastníkům této

krásné diskuze.

18: Podobne prisim o vyradenie mojho mailu z distribudion listu

Dakujem

19: Pokud je t tak, doporučuji v outlooku (nástroje/možnosti nevyžádané pošty/ blokovaní odesílatelé) blokovat odesilatele martinreiner

20: no a já také!

a pozdravuji všechny stejně postižené…a ani netuším, jak jsem se do onoho adresáře dostal!

21: Dobrý den, Prosíme o vyřazení z Vašeho adresáře. Děkujeme

22: Přátelé,

to k nám promlouvá Druhé město. (Možná by poradil Michal Ajvaz. POkud ho

to ještě zajímá…)

23: mne take…davate odpovedet nebo odpovedet vsem?

24: prosim o vyrazeni celeho adresare

25: Docela jsem se teď nad tou smrští meilů nasmál (možná ještě bude hůř) ale pro někoho to asi taková sranda není…

26: Prosím vyškrtněte mě z adresáře.

27: Udelam z mailu, co dostavam od vas vsech blog. Myslim, ze konec bude

zabavny… Jen do toho, piste :) A az se toto vyradi, me prosim take vyradte

z adresare rozesilani!

28: Přátelé,

pokud chcete informovat o svých nevyžádaných mailech všechny

ostatní (postižené podobným problémem), pak  prosím pište dál na

tuto hromadnou adresu (mlist@martinreiner.cz), mnohé to pobaví,

zdá se však, že ne všechny.

Na druhou stranu v případě, že se chcete jen odhlásit apod.,

komunikujte prosím s jedinou osobou. Navrhl bych vám autorku

původního mailu Lenku Boreckou (lenka.brodecka@email.cz),

je tam podepsaná, jistě vám ráda ve vaší žádosti vyhoví.

Přeji pěkný den.

29: tož toto je fakt sranda, jen tak dál a muzete mailist uplne vyhodit

30: Tomuhle říkám aspoň spamy! Kam se hrabe viagra!

31: Kupujte mleko a syry. U Jonase a spol.

32: Zdravím všechny, poslal jsem mail paní Brodecké s prosbou, aby s tím něco udělala, ale jestli už není u počítadla, myslím, že si ještě do rána užijem Nejlepší možná je už znovu nereagovat.

Mějte se všichni hezky!

33: kolegové postižení,

měsíce se snažím, aby mě vyřadili ze svého spamlistu – a nic.

Nyní je nás na to víc, tak jim tam snad někdo dojde domluvit ručně.

34: Krásný den!

Pište dál a nebuďte nerudní. Rozhodl jsem se, že vaše odhlášení z

mailinglistu zhudebním :-)

35: Prosím Vás vážení,

už se naučte odepisovat na emaily a přestaňte spamovat

cizí emailové schránky, ostatní lidé nejsou zvědaví, že se odhlašujete,

na to je tam snad uveden privátní email. Je logické, že pokud

něco posílám na email začínající mlist@, tak je to list více adres

a dojde ten email všem v něm uvedeným.

36: mě to taky baví, jako na toboganu))))

37: Pane Reinere, paní Brodecká,

podařilo se Vám naštvat neskutečné množství lidí, k nimž se připojuji.

Žádám, abyste mne ihned vyřadili a okamžitě to zastavte!

Jinak se asi nevyhnete pozornosti Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Mimochodem, proč na Vašem webu není žádný telefon?

38: Žádám o okamžité vyřazení z adresáře

39: Pokud budete psát na tento mail, bude to pořád chodit ostatním.

40: Prosím také o vyškrtnutí.

41: Vyřaďte mě prosím z adresáře: na můj mail chodí všecky maily s žádostí o vyřazení!

42: Lidi, co blbnete, celou dobu Vam chodi od Martina Reinera maily s

poznamkou, ze kdo je nechce, at pozada o vyrazeni. Ted se tam jednou

neco poroucha a vy kricite jak mali…

43: Vážení, dnes mi přišlo – zatím – 32 mailů týkajících se Vašich nevyžádaných zpráv. Prosím vyškrtněte mě taky, dík,

44: Zřejmě bude vhodné se obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů.

45: Souhlasím s panem Podhradským, je to rozkošné…

Nicméně, doporučuji pro odhlášení z databáze použít: martinreiner.cz@gmail.com

Mně se to alespoň podařilo (a nepracoval jsem na tom celý měsíc).

Užijte si všichni prázdnin a léta!

46: nechcete někdo kočku?:-)))