Poznámkový blok

Holešovické prostocviky

Na každé cestě číhá řada nebezpečí. Záludný pes, zákeřný hlídač, pomáhající policista. Většině těchto nebezpečí se umím po letech praxe vyhnout, nebo jejich dopady alespoň zmírnit. Už třeba jen tím že se snažím, aby mi každý živel necpat to, co inzeruje na autě. Jsou ale nebezpečí, která se vynoří z nenadání, či dokonce z trávníku a s takovými už je to horší.

Už téměř rok bydlím v úchvatné části Prahy zvané Holešovice. Z mnoha hledisek si vlastně není na co stěžovat. Třeba takové restaurační hledisko, nákupně-cigaretové hledisko, nebo nonstop-pajzlovské hledisko, ta všechna jsou naprosto v pohodě. Je tu ale bohužel ještě hledisko parkovací a s tím už je to horší. I holešovičtí radní se totiž přiklonili k neskonalé blbosti s názvem parkovací zóny, a protože nemám v této městské části trvalé bydliště, tak jsem jakýmsi občanem druhé kategorie.

Naštěstí i v Holešovicích se najdou místa, kde může obyvatel druhé kategorie zaparkovat, aniž by byl limitován parkovacími automaty. Jsou to sice taková neoficiální parkoviště na hranici vyhlášky, ale jsou.

Jedno takové místo jsem si našel poblíž holešovických mrakodrapů. No, k mrakům sice mají daleko, ale jsou to zkrátka nejvyšší budovy v okolí s klasickými znaky makodapovitosti. Kolem těchto budov jsou upravené cestičky, lavičky, reflektorky a trávníčky. Právě trávníčky jsou ale kamínkem úrazíčku. Pardon, už jsem se do těch zdrobnělinek nějak moc zamotinkal.

Zkrátka, jednoho dne jsem šel po svém nočním, pracovním šílenství domů. Bylo to v hodinu, které většina lidí už říká ráno, a někteří jedinci dokonce kráčejí do práce. Po nějakých dvaceti hodinách jsem toho měl poměrně dost a v podstatě jsem začínal už klimbat v autě. S jedním okem otevřeným se mi podařilo zaparkovat a vydal jsem se po jedné ze zmíněných cestiček k domovu.

Když jsem ušel několik metrů dostal jsem najednou zásah proudem vody do obličeje. Protože nepršelo, ba dokonce na nebi nebyl ani mráček, trochu mě to překvapilo. Vysvětlení ovšem bylo velmi prosté. Správa onoho úchvatného mrakodrapu totiž nenechává nic náhodě a mezi ono nic patří pochopitelně i správně zavlažený trávník. Každý den brzy ráno tak vyjedou z trávníku ostřikovače a začnou konat.

Od té doby je souboj s ostřikovači mým ranním adrenalinem.  Vyhnout se jim totiž můžu jen procházkou kolem celé budovy a na to jsem ráno přeci jen moc líný. Téměř každý den tak můžete v Holešovicích, hned vedle Libeňského mostu vidět podivnou postavičku, která přeskakuje, uhýbá, nebo podlézá proudy vody. Něco jako kdyby James Bond přibral a chodil cvičit každé ráno do parku podlézání infračervených paprsků.