Poznámkový blok

Pět dní v Athénách a hodina v Budapešti

Mám sice rád cizí země, ale nemám rád vstávání brzkých a ještě k tomu nedělních ranních hodinách.  Nicméně společnost MALEV, jejíž letenkou jsem disponoval, trvala na tom, že linka do Budapešti musí odlétat v deset dopoledne. Tedy ne že by můj cíl byl v Maďarsku, jenže ať už říká logika cokoli tak nejlevnější letenka do Athén byla právě s přestupem v Budapešti. Na druhou stranu logika také říká, že dvojité kafe a čerstvý džus přece nemůžou stát tři stovky. Ovšem logika nepočítá s pražským letištěm.

První zastávka v Budapešti a koala versus kombajn
Jak nemám rád letadla typu ATR, tak se s nimi setkávám často. Není to ani tak o tom že by mi nějak vadila malá letadla, ale spíš o pocitu dobře promíchaného koktejlu, který u mě přetrvává ještě několik hodin po letu. Pro neznalé, ATR je turbovrtulové letadlo používané mnoha leteckými společnostmi na krátké trasy. Jeho předností je neustálý třas a úchvatný hluk. Obojí začne po nastartování motorů a s nesníženou intenzitou provází pasažéry po celou cestu. Několikrát jsem dokonce viděl, jak cestující samovolně vibrovali ještě několik minut po opuštění letadla a to tak silně, že nebyli schopni trefit se do dveří autobusu.

Než jsme dovibrovali na Budapešťské letiště a než se nám autobusem podařilo dovibrovat k terminálu, zbývalo do odletu linky do Athén necelých deset minut. Protože jsem s Budapešťským letištěm ještě neměl tu čest, byl jsem poměrně zvědavý, jak dlouho budu hledat příslušný gate. Pobíhání po pojízdných chodnících totiž nepatří mezi mé oblíbené sporty a naskakování do rolujícího letadla by mi asi neprošlo. Nicméně po prvním rozhlédnutí jsem pochopil, že tyto obavy byly naprosto zbytečné. Budapešťský terminál je natolik kapesní, že jsem při vyhýbání se davu málem nastoupil do letadla směr Paříž a po omluvě a dalším úkroku stranou do letadla směr Berlín. Můj gate byl dva kroky rovně a dva doleva.

Linka do Athén disponovala už o něco vzrostlejším letounem a tak jsem po dvouhodinovém letu a dosednutí v Aténách vibroval už jen velmi slabě. Slabě ovšem vibrovala i zavazadla a tak jsme se spolucestujícími dostali ještě dvacet minut na vzájemné loučení, objímání a vyhlížení kufrů. Už u onoho kufrového dopravníku se ale projevila řecká povaha nic neřešit, pokud to není nezbytně nutné. Konstrukce dopravníku totiž krom jiného obsahovala hned na začátku poměrně záludnou, pravotočivou zatáčku. Bůh ví, proč ji tam konstruktéři dali, ale výsledkem bylo, že se v ní hned třetí zavazadlo úspěšně zapasovalo a za ním jedoucí zavazadla začala okamžitě tvořit barikádní útvar. Příslušným zaměstnancům, nebo statnějším spolucestujícím to bylo dokonale jedno a všichni z povzdálí zvědavě pozorovali, co se bude dít. Pouze jakási křehká orientálka, jejíž bylo zapasované zavazadlo, se k pásu vrhla a zoufale se je snažila vyprostit. Její boj připomínal zápas ve volném stylu mezi koalou a kombajnem. Protože kombajn začínal vítězit, nakonec jsem přiskočil a pomohl kufr vyprostit. Tím mi ovšem připadla funkce technické podpory a tak jsem postupně uvolnil ještě další tři kufry.

Taxikáři, hotely, hafani
Po přepadení zuřivým taxikářem, který se mě snažil přesvědčit, že cesta do centra za 90 euro je dobrá cena, se mi podařilo doklopýtat k metru a dopravit se do centra. Jo vida já se vlastně ještě nezmínil, proč vlastně Atény. Inu to bylo tak. Před několika lety jsem přišel na konci léta s nápadem, že by bylo fajn někam na pár dní vyrazit. Nápad jsem předložil člověku mě blízkému od narození, tedy mé drahé matičce a nakonec se z toho stala tradice. Každý konec léta tak společně vyrážíme do některého ze států, či měst, popíjíme po barech a pokecáme o věcech, na které není přes rok čas. Vím, že pro většinu lidí je představa, že by chodili po barech s vlastní mámou něco nepředstavitelného, ale to je jejich věc.

Vždy když pro takový výlet hledám hotel, zásadně se vyhýbám velkým obludáriím. Dávám přednost menším hotýlkům, ideálně v historickém centru, které slibují blízkost stravovacích a napájecích zařízení. Takový byl i athénský hotel.

První dva dny byly ve znamení oblézání místních pamětihodností. Nakonec, pokud už je člověk v Athénách tak by si ani jen těžko nechal ujít tu velkou věc na kopci, nebo zbytky jiných věcí pod kopcem. Musím ovšem přiznat, že tolik vychvalovaná čtvrť Plaka, kterou někteří odvážlivci přirovnávají v Malé straně, mne nijak zvlášť neuchvátila. Prošel jsem jí několikrát, prošel jsem i uličky mimo turistické trasy, kde nabízejí prodavači cokoli od oliv po boty, ale nějak na mě nezapůsobila. Jistě, i Plaka má pěkná zákoutí a oproti zbytku Athén je rozhodně krásná, ale v řadě měst jsem viděl podobné čtvrti a většina z nich měla kouzlo o poznání větší.

Ještě než se posunu ve vyprávění dál, tak snad jen několik postřehů.

Zaprvé: Stejně jako se Řím dá označit za město koček, nebo Benátky za město holubů, tak Athény jsou městem povalujících se psů. Na válející se hafany narazíte naprosto všude. Leží většinou rozplácnutí na chodníku a naprosto ignorují co se kolem nich děje. Sem tam je popadne záchvat štěkání, nebo sexu, ale ten bývá pouze chvilkový a po něm opět upadají do naprosté letargie.

Zadruhé: Nikdy, ale opravdu nikdy nedělejte tu blbost, abyste ochutnávali plané olivy. Je to neuvěřitelný humus. Vím to dobře, zkusil jsem to dvakrát.

Zatřetí: To že většina domů vypadá, že spadne, neznamená, že opravdu spadnou. Už tak stojí pár set let a i když je to s podivem, tak patrně ještě pár set let ve stejném stavu vydrží.

Začtvrté: Po řeckých číšnících nechtějte žádnou velkou aktivitu. V klidu seďte, za hodinku, maximálně za dvě někdo možná přijde.

Můj vstup do kláštera a prokleté spermie
Protože potulování po centru řecké metropole chtělo pauzu a protože Řecko nabízí i jiné krásy, rozhodli jsme se vypůjčit samohyb a vyrazit na den pár kiláků za město. Normální turisté by asi vyrazili za některou z blízkých památek, nebo na nějakou tu pláž, jenže mě těžko lze označit za normálního a tak jsem si vzal do hlavy, že chci vidět horské kláštery Meteora. Tyto úchvatné stavby, kterých je několik desítek, totiž stojí na vysokých skalách a byly v minulosti přístupné pouze pro horské kozy, nebo pro mnichy, kteří se nechali vytáhnout nahoru v síti, či v kleci. Většina klášterů už je sice dnes opuštěná, ale v několika z nich stále zůstávají řeholníci a dokonce tolerují i nějaké ty turisty. Vůči Athénám ale mají kláštery jednu malou, čtyřsetkilometrovou nevýhodu.

Když jsme s naším plánem seznámili recepčního, který objednával auto a posléze i chlapíka z půjčovny, oba se svorně chytali za hlavu. Meteora tam a zpátky za jeden den? To přeci nejde.

Pochopitelně že to šlo. Stačilo jen vstát v brzkou ranní hodinu a vyrazit. Z počátku jsem sice měl cosi jako myšlenku, že budu dodržovat rychlost, jenže pak jsem pochopil, že v Řecku se dopravní předpisy berou přeci jen trochu jinak. Jakýkoli předpis je návrhem a jakákoli značka doporučením. Pokud už dopraváci opravdu nechtějí abyste někde předjížděli potom pruhy oddělí fyzickou zábranou. V Meteoře jsme tak byli za necelé čtyři hodinky.

Mimochodem, řecký venkov, to je kapitola sama pro sebe. Buď totiž jedete nudnou rovinou, a když říkám rovinou, tak myslím naprostou a dokonalou placku, nebo jedete horami, ale nic mezi tím. Žádná příprava na to že za chvíli budou hory, nebo že skončí. Prostě v jednu chvíli jedete po rovině a najednou hups a jsou tu hory jako celé stádo krav.

Zatím co v horách narazíte tak maximálně na neuvěřitelně humpolácky postavenou silnici, hele tady je kopec, tak ho polovinu odhrabeme a prskneme tam silnici, tak rovina je pro změnu zemědělská. Ovšem zemědělská znamená, že pole jsou pouze tam, kde nikdo zrovna nechtěl postavit barák. A nakonec ony baráky. I ty mají svá neuvěřitelná specifika, za která ovšem mohou řečtí zákonodárci. Ti totiž kdysi přijali zákon, který daňově zvýhodňuje nedostavěné stavby a chytří řekové toho využili. Většina staveb se tak tváří jako staveniště. Můžete se setkat s luxusním autosalónem, který má rádoby rozestavěné první patro, s rodinnými domy, kterým ze střechy trčí kusy železa, nebo s domy, které mají postavenou pouze polovinu prvního patra. Je to úchvatný pohled.

Ještě úchvatnější pohled se naskytl při příjezdu ke klášterům. To už jsme byli osvěženi snídaní a já právě přemýšlel, jak sakra najdeme dotyčné kláštery, když se před námi objevil pohled na nádherné skály, na kterých, jako orlí hnízda, stojí kláštery. Pochopitelně že nevidíte všechny najednou. Nejdřív si všimnete jednoho a pak najednou zjistíte, že k támhle té skále je přilepen druhý a támhle třetí a čtvrtý a najednou zjistíte, že jste okláštěrováni že všech stran.

Meteora byla také prvním místem, kde jsme potkali nějaké čechy. Ne, že bych po tom nějak zvlášť toužil, většinou se zásadně vyhýbám místům, kde se hromadí čeští turisté, ale v tomto případě to bylo nad míru poučné. Oznámení „Tak si udělejte ještě poslední dvě fotečky a musíme jít,“ mi totiž jasně připomnělo, proč zásadně nejezdím na organizované zájezdy.

Paradoxně to co je na těchto klášterech  nejzajímavější je zároveň i nejhorší. Z auta vystoupíte jako poměrně civilizovaná bytost a když konečně vstoupíte na půdu kláštera, je z vás funící, zpocená troska. Ke klášterům sice už dnes vedou silnice, jenže „pár“ schodů přeci jen zbývá a vy si tak máte možnost užít spolufunění s ostatními návštěvníky. Většina turistů je tímto výkonem dokonce tak zblblá, že jsou v samotném klášteře ochotni obdivovat naprosto cokoli. Byl jsem tak svědkem, kdy asi deset turistů, různých národností, slintalo nad přítomností kočky. Kdyby tam byl pes, asi by se uslintali k smrti.

Odpoledne turistů přibylo, my jsme po prohlídce dvou klášterů cítili, že už bylo památek právě tak akorát dost a je čas na hospodu. Musím ovšem přiznat, že bych se ještě někdy do Meteory rád vypravil. Ani tak ne kvůli těm klášterům, které jsou obleženy turisty, ale kvůli těm opuštěným. Bylo by zajímavé k nim vyšplhat a prohlédnout si i ty části, kam se turista nemá šanci dostat. Jo, a ty poznámky o mě a o šplhání si laskavě nechte.

Cesta zpátky byla ještě o něco rychlejší než cesta tam a nebýt zácpy v Athénách byl bych to zvládl pod tři a půl hodiny. Zácpa ovšem nebylo to jediné, co zkomplikovalo cestu k hotelu. Vypůjčená navigace totiž zásadně odmítala zobrazovat trasu a ukazovala pouze odbočky. Navíc její rozlišovací schopnost mezi sjezdem, odbočením z pruhu do pruhu a pravoúhlou zatáčkou byla minimální, takže jsem jen mohl odhadovat kam, že bychom to měli odbočit. Nicméně nakonec se nám hotel podařilo najít celkem rychle. Menší problém byl ale s parkováním. Náš hotel byl totiž v uličce dimenzované na jedno projíždějící auto a dva chodce přitisknuté ke stěně domu, takže zaparkovat se dalo až z několika rohy. Matička byla pověřena zavoláním do autopůjčovny, a protože se jí vyloudit hovor z mobilu nějak nedařilo, odklusala provést telefonát z recepce. Po chvilce mi zavolala, že prý si pro auto jedou, budou tam, coby olivou dohodil a mám tedy přijet k hotelu. Odhodil jsem tedy telefon na sedačku spolujezdce a vydal se jednosměrkami zpět k hotelu. Kdybych byl řek, tak se na nějaké jednosměrky vykašlu a pojedu přímo, jenže česká autoškola zanechala své stopy a tak jsem se proplétal uličkami, snažil se nezajet žádného turistu a najít cestu k hotelu. Já vlastně zapomněl jednu věc zmínit. Ona úžasná navigace totiž měla ještě jednu vadu. Zarputile tvrdila, že ulička, ve které byl náš hotel, neexistuje a jediné co byla ochotna najít, bylo nejbližší náměstí. Takže při cestě k hotelu jsem se musel spolehnout pouze a jedině na orientační smysl. Když jsem našel kýženou uličku tak už byl zástupce půjčovny na místě. Zkontroloval vůz, zdvořile pokonverzoval, nasedl, my jsme mu zamávali kapesníčky a odjel. Za čtvrt hodiny jsem přišel na to, že můj mobil zůstal ležet na sedačce spolujezdce.

„Je nám opravdu velmi líto, ale auto jsme prohledali třikrát a žádný mobil jsme nenašli,“ to by výsledek už třetího telefonátu, který měl za cíl získat tu zvonící metlu mého života zpátky. Nepodařilo se. Onen milý chlapík patrně nepromeškal příležitost obohatit svůj skrovný příjem jedním HTCčkem a tak mi nezbylo nic jiného, než zablokovat kartu a proklít jeho spermie, nechť jsou nepohyblivé po mnoho generací.

Šupinatky, pistácie a elektřina
Předposlední den pobytu jsme se rozhodli nezahálet na souši, ale vyrazit ne nejbližší příhodný ostrůvek. Rozhodně nepojedeme žádnou velkou lodí, nebo tím superrychlým, uzavřeným čímsi, říkali jsme si. Chce to nějaké malé, sympatické plavidlo. Bohužel, než jsme se nasnídali (ano, pro mě to znamenalo dát si kolem jedenácté kávu, čerstvý džus a cigáro), tak malá sympatická plavidla došla. Respektive nejbližší jelo až ve čtyři odpoledne. Nakonec jsme tedy skončili na tom největším možném trajektu. Posezení na horní palubě a pivko mělo ovšem také něco do sebe.

Ostrov, na který jsme vyrazili, jsem nezvolil náhodou. Nejen že byl nejbližší, ale hlavně na něm rostly hromady mých oblíbených pistácií. Nakonec se ukázalo, že zrovna dokonce probíhá jakýsi pistáciový festival a tak o mé oblíbené oříšky nebyla nouze.

Ostrov ovšem skýtal i další kulinární lákadla, například v podobě ryb. Tedy ne že bych se vrhal do vody a vlastnoručně se snažil nějakou šupinatku ulovit. To už udělali jiní. Stačilo najít vhodnou hospůdku, nejlépe zastrčenou za rybím trhem a objednat si hromadu malých smažených rybiček, další hromadu větších krevet, talíř oliv, nějaké to víno a oběd byl dokonán. Pravda, ani hledání oné občerstvovny nebylo jednoduché. Nejdřív jsem naivně zkusil nadhodit otázku majiteli hospůdky v přístavu a ukázalo se, že on sice vaří všechno možné, ale šupinu nemá ani jednu. Byl ale ochotný a alespoň nám prozradil, kde že vytouženou rybu seženeme.

První rybí hospůdka vypadala lákavě, jenže když jsem vyrazil k volnému stolu, přiřítil se majitel a cosi začal vykládat. Upozornil jsem ho, že bohužel řečtina není mým jazykem, na což zareagoval poněkud rozpačitou angličtinou. Z té se nám nakonec společnými silami podařilo vydolovat sdělení, že za chvíli čeká stočlennou skupinu turistů a proto bohužel nemá jediné volné místo. Naštěstí rybích vývařoven bylo vedle sebe hned několik a tak jsme další volný stůl našli během pěti vteřin.

Přecpáni rybami jsme se ještě chvíli potulovali po ostrově, já radostně zjišťoval na čem, že to ty pistácie rostou a přesvědčoval matičku, že by se měla na důchod na tento ostrov odstěhovat, ideálně aby mi mohla průběžně posílat čerstvé pistácie. Máti ovšem trápilo něco jiného. V moudrém průvodci si přečetla, že dotyčný ostrov proslul nejen oříšky, ale i místní keramikou a rozhodla se onu slovutnou keramiku vyhledat a následně zakoupit. Po hodině, kdy jsme prošli většinu městečka, musela uznat, že keramiku možná někde dělají, možná i na nějakém ostrově, ale rozhodně ne na tomhle. Jediný keramický výrobek jsem si tak paradoxně pořídil já, a to sice popelník s motivem pistácií.

Jak se schylovalo k večeru, byl nejvyšší čas na zastávku v nějakém tom baru. Zodpovědný člověk přeci nastupuje na loď řádně občerstven. Jeden sympatický bar jsme našli téměř okamžitě a zatím co se pomalu stmívalo, já s úžasem pozoroval jak je venkovní terasa osvětlena. Tedy žárovku už jsem pochopitelně v životě viděl a párkrát jsem měl i příležitost se s tímto výdobytkem techniky polaskat, ale co jsem ještě neviděl, byly trčící nezaizolované dráty, svítidla nastavená nechráněnými objímkami dešti lépe než okap a vůbec elektroinstalaci, která přímo žebrala o požár. Zkusil jsem si představit, jak dlouho jim asi v dešti může jít proud a v tu chvíli spadly první kapky. Ono nepršelo ani tak moc, nejdřív spadla jen sem, tam nějaká ta nesmělá kapka, ale po půl hodině už začal být déšť souvislejší. To už jsme naštěstí měli zakoupené lodní lístky a tak jsme si mohli čekání na loď zkrátit pohledem na ostrov, který se po dvou minutách deště ponořil do naprosté tmy. Mimochodem, zpátky jsme jeli tou brutální rychlolodí, protože pomalá plavidla opět došla.

Zpátky v Budapešti aneb do Prahy přes moře
V poslední den pobytu už jen zbývalo najít hospůdku k poslednímu obědu a zvolna absolvovat cestu na letiště. Protože byl pátek a hustota Athénské dopravy připomínala parkoviště, zavrhli jsme myšlenku na taxi a zvolili variantu podzemní dráha. Ta se zdála ideální přesně do momentu, kdy metro zajelo do depa. Pochopitelně že této neočekávané akci předcházela hlášení a nápis na světelné tabuli, jenže hlášení v angličtině zaznělo, až ve chvíli kdy se dveře vagónu pomalu zavíraly a tak jsme společně s dalšími, překvapenými turisty navštívili depo. Naštěstí se ukázalo, že souprava v zápětí obrací a vydává se na cestu zpět do centra, to nám prozradila řidička metra, která si vlídností nezadala s rašplí a tak jsme dostali šanci přehopsat do správného směru.

Jediné co snad ještě snad stojí za zmínku je jakási spolucestující v ATRku z Budapešti do Prahy, ano i zpáteční let byl s přestupem. Dotyčná paní vypadala sice na první pohled jako svéprávná osoba, ale přesto dokázala vyplodit myšlenky, jako zdali nepoletíme přes moře a v jednu chvíli trvala na tom, že zahlédla Ústí nad Orlicí.

Rády bych touto cestou poděkoval STS Chvojkovice- Brod, Českému svazu pěstitelů želv, Spolku přátel Blanenska, Okrašlovacímu spolku v Dolní Úpě s pobočkou v Horní Úpě a svému spolubydlícímu za to, že jsem nemusel úpět nedostatkem mobilních telefonů příliš dlouho. Ony spolky s tím sice neměly vlastně vůbec nic společného, ale už jim dlouho nikdo za nic nepoděkoval.